Obecní info

Rádobyzastupitel,

dočetli jsme se ve zpravodaji na adresu nějakého jednoho zastupitele. Logicky z toho vyplývá, máme-li funkci rádobyzastupitele, máme také rádobystarostu a rádobymístostarostu.  Žvásty, napsané v úvodním článku, snad ani nepotřebují komentář… Po třech letech pobytu na radnici se stále dokola vymlouvat na předchozí vedení obce je víc než ubohost. Ono totiž to předchozí vedení obce mělo úplně jiné, důležitější priority, hospodařilo s rozpočtem ve výši přibližně 4 mil. Kč a téměř bez dalších dotací. Z toho nejméně polovina se investovala do akcí nutných a potřebných, zatímco dnes se celý roční rozpočet „prošustruje“ a investuje se jen tam, na co se získají dotace, byť jde o akce mnohdy zbytečné a nepotřebné. A to je přece podstatný rozdíl, že, pane rádobystarosto. Lidé o tomto dění nic neví, obec předem neinformuje o svých záměrech a až zpětně oznamuje, co už se děje. Z občana se tím stává pouhý nezúčastněný pozorovatel…

Ukázkou současného „nového“ přístupu bylo projednání žádosti zahrádkářů o obnovení rozorané polní cesty (viz minule). „Cesta se může obnovit, když na ni budou dotace,“ prohlásil rádobymístostarosta. Bez dotací ani ránu. „Vždyť jde jen o pár korun na mostek,“ na to exrádobystarosta. To si ovšem dovolil moc, poučovat hlavy pomazané a neomylné, taková nula, jak se rád vyjadřuje rádobystarosta.

„Preferoval privátní zájmy nad obecními,“ čteme dále ve zmíněném zpravodaji. Zde už zašel rádobystarosta dost daleko, dobře ví, jaké tím šíří nepravdy k ovlivňování občanů, za peníze daňových poplatníků. Přesně podle časté skutečnosti, kdy zloděj kříčí, chyťte zloděje.

Situaci kolem výstavby chodníku do nákupního centra jsme popisovali již několikrát. Novinkou je, že nám Česká pošta, tedy stále státní podnik, přispěla, krize nekrize, na instalaci jeho osvětlení slušnou sumičkou. My jí za to umístili cedulku s logem pošty  o rozměru  75 x 50 cm na obecním pozemku u Třebíčkova. Pokud se nebudete dobře dívat, ani si jí nevšimnete…

Právě probíhající oslavy dvacátého výročí pádu komunistického režimu nám vnucují vrátit se ještě více zpět, tedy do padesátých let minulého století, která jsou charakterizována jako období státního teroru. Tehdy vše začalo, co před dvaceti lety skončilo. Přečtěme si malou ukázku vyprávění pamětníků z knížky Vyhnanci, abychom si hrůzy tehdejší doby připomněli.

  Rodina žila normálním, selským životem, práce od rána do večera byla samozřejmostí. Obrat nastal po roce 1948, kdy začalo drastické předepisování dodávek všeho, od obilí přes vepřové a hovězí maso až třeba po vajíčka. Následovalo období neustálých kontrol různými „odborníky“, které končilo pokutami a jinou šikanou, např. zesměšňujícím článkem v krajském KSČ plátku Jiskra. Dobře si vzpomínám, jakou hrůzu měla maminka z doporučených dopisů, tak zvaných „modráků“, nepřinášejících nikdy nic dobrého.

  Prvním velkým zásahem do života rodiny a zemědělské činnosti bylo odsouzení otce v roce 1950 za šíření poplašné zprávy, když se v kanceláři obce zmínil o nesmyslném a překotném odevzdávání někdy i vlhkého obilí do výkupních skladů. Nejprve na čtyři měsíce vězení, po odvolání veřejného žalobce krajský soud ještě zvýšil trest na deset měsíců a k tomu peněžitý trest 50.000,- Kč. Přelíčení se konalo na základě oznámení předsedy místního národního výboru, který, spolu s několika dalšími horlivými soudruhy, řídil likvidování sedláků v obci. Rok 1951 bez hospodáře se podařilo nějak přežít, pak ještě další dva…

  Marnou snahu o udržení chodu hospodářství, nekončící šikanou za hranicí lidskosti, ukončil rozsudek lidového soudu 1. července 1954. Odsoudil otce pro trestný čin sabotáže (neplnění dodávek) k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, ke ztrátě čestných práv občanských, k propadnutí celého jmění a k zákazu pobytu v okrese, a to navždy. Následoval výměr k vystěhování a k přestěhování čtyř osob do jedné místnosti, která sloužila jako kuchyň se spíží, pokoj i ložnice. Bylo to hodně zlé, přesto to znamenalo ukončení nelidských podmínek a vysvobození z několikaletého strádání. Alespoň pro ty, co nemuseli do kriminálu.

  Následuje kdyby. Kdyby, jak jsem často slyšel, kdyby se soudruzi nakrmili majetky, ale nechali alespoň rodiny žít pohromadě. A v tom je snad ta největší zrůdnost komunismu, ten jejich třídní boj, který rozeštvává lidi proti sobě, aby si záviděli, aby se nenáviděli, aby se udávali a radovali z násilí, páchaného na „nepříteli“ pracujícího lidu, sousedovi, spoluobčanovi. Leccos se dá odpustit, prominout, zapomenout, ale ta hořkost z ponižování,

z bránění ve vzdělání a z nesvobody, ta zůstává.

  Otec, když si odsloužil pět roků, z větší části na Mírově, zažil ještě před propuštěním hrůznou noc ke splnění požadavku – návrat nežádoucí. Se štěstím ji přežil a vrátil se. Do poslední chvíle života nepřestal věřit, že režim založený na bezpráví, násilí a zločinech nemůže trvat „věčné časy“, jak hlásala propaganda. Bohužel, potvrzení svých slov a své víry se nedožil, stejně tak matka, které srdce po zažitých stresech a útrapách vypovědělo službu mnohem dříve…

Tolik výňatek z vyprávění o osudu jedné zemědělské rodiny, jedné z tisíců dalších. K tomu zbývá dopsat dovětek:

Slušní lidé bděte a nedopusťte, aby se podobná zvěrstva mohla někdy opakovat. Připomínejme a vysvětlujme hlavně mladým lidem, dětem a vnukům, že toto období našich dějin nebyly jen rozjásané prvomájové průvody...

K dvacátému výročí připravila většina měst a obcí různé vzpomínkové akce. Ne tak u nás, rádobyradní raději zarytě mlčeli. Když už nic jiného, kdyby alespoň vyvěsili na státní svátek, či svátky, státní vlajku. Za tři roky se jim to ještě nepodařilo.

Listopad 2009